Úvodem
Za dobu využívání a používání ohně lidstvem se stále potvrzuje rčení, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Nebezpečný a nezvládatelný oheň je i jednou z největších příčin lidské snahy organizovaně proti němu bojovat a účelnými vhodnými preventivními opatřeními snižovat jeho ničivost.
Jednotlivé první protipožární akce lze najít již ve starém Římě, Egyptě, Asýrii a v Řecku. Za zmínku stojí uvést opatření římského císaře Augusta, který vytvořil tzv. bezpečnostní oddíl pro boj s ohněm. Tento oddíl čítal přibližně 7000 mužů, kteří byli velice jednoduše vyzbrojení uniformou a přilbou a k hašení měli k dispozici žebříky, háky, jednoduché bourací nářadí, vědra na vodu i již jakési první stříkačky (zřejmě se jednalo o jednoválcové pumpy). I když první primitivní čerpadlo bylo vynalezeno kolem roku 250 př.n.l. a bylo v průběhu staletí zdokonalováno, tak v podstatě mnohokráte vylepšené se používalo až do 18. století.
Herónův vynález, hasičská stříkačka – model vytvořený podle původního náčrtku
Ve středověku i přes značnou četnost zničujících požárů měst a vesnic však úsilí o ochranu před požáry nijak negradovalo a nedocházelo ve způsobu hašení k podstatným změnám. Panovníci a ostatní šlechta obývali své hrady, tvrze a zámky a o vývoj zejména požární techniky, nebo zavádění zásadních preventivních opatření byl z jejich strany velice malý zájem. Veškeré činnosti spojené s hašením požárů i jejich předcházením tak spočívaly hlavně na bedrech radních měst, jednotlivých řemeslných cechů a ostatních řemeslníků, kterým případné existující hasičské řády ukládaly povinnosti pro hašení ohně.
Ustanovení dobrovolných hasičů v Chebu a jejich činnost
Požární služby vykonávaly cechy a jejich sdružení do jisté míry vynuceně až do čtyřicátých let 19. století. S úpadkem cechovní sítě však skončila i tato povinnost. Proto sílily hlasy požadující zaplnění tohoto prázdného místa. V druhé polovině 18. století se zabývá požární ochranou také panovník (v rámci reforem monarchie), Marie Terezie vydává roku 1751 patent, jímž se stanovuje „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny Markrabství moravského“. O 4 roky později vydává císařovna řád k hašení ohně pro Prahu a ještě téhož roku i řád hašení pro český venkov. Podrobný popis celé řady preventivních opatření a mnohem více konkrétních povinností pro hašení ohně jednotlivými cechy se objevuje až v Požárním řádu pro Čechy, který vydal císař Josef II. v roce 1785. V následujícím období pak jsou vydávány různá nařízení a dekrety zpřesňující požární ochranu v dalších oblastech života a fungování císařství.
S pokračujícím vývojem společnosti se začínají klubat na svět myšlenky na založení dobrovolných spolků určených k hašení požárů z řad mnoha nadšenců a zkušených cechovních řemeslníků majících co do činění s nebezpečným ohněm.
První hasičské spolky vznikaly v prostředí, kde upadající revoluční vlna z roku 1848 otevírala místo pro opětovné nastolení policejního režimu v monarchii. Do tzv. Silvestrovských patentů vydaných roku 1851 spadá také nařízení č. 246 říšského zákoníku, kterým byly zakázány veškeré politické spolky a ty ostatní omezovány úředními kontrolami. Tento vývoj vyvrcholil vydáním spolkového zákona ze dne 26. listopadu 1852. Zákon se vrátil k praxi zavedené nařízením z roku 1843, kdy všechny spolky musely mít pro svou činnost povolení státu. V platnosti zůstal i po znovuzavedení konstituční monarchie po roce 1860. V praxi byl využíván až do roku 1867, kdy byl přijat nový spolkový zákon č. 134/1867 říšského zákoníku.
Spolky dobrovolných hasičů byly zakládány s myšlenkou nezištné pomoci spoluobčanům při hrozbě živelných katastrof či jiných neštěstích, a to bez nároku na peněžní odměnu za své konání. Funkce sboru nebyla pouze v protipožární či záchranářské sféře, ale spolky sloužily také jako základ pro společenský a kulturní život obyvatel města. Pořádaly různé plesy, představení, koncerty, ale také osvětové přednášky. Jejich pracovní náplň byla pevně dána stanovami. Postupem času se působnost sboru rozšiřovala o další druhy činností, které vykonávali členové buď ze své iniciativy, nebo z nařízení vyšších instancí. V prvé řadě byl účel založení shledáván ve vykonávání požární policie ve městě a jeho přilehlém okolí a dále pak v ochraně života a majetku obyvatelstva.
Chebský požární řád, 1689 (SOkA Cheb)
Požární řád pro královské město Cheb a chebské dominium (SOkA Cheb)
Podnět k založení chebského sboru dobrovolných hasičů vyšel od tělovýchovného spolku, který byl založen 29. července roku 1863. Tehdejší gymnaziální profesor Eduard Kittel si předsevzal úkol přivést k životu tělocvičný hasičský sbor. Jeho nápad byl s nadšením přijat a roku 1864 se záměr uskutečnil. Prvním velitelem se stal bývalý učitel tělocviku Franz Thoma, který pocházel ze sousedního Vogtlandu, kde také posbíral řadu zkušeností o fungování a organizaci hasičství. Mladý spolek vedl mezi léty 1864 a 1875. K setkávání členů sloužila místnost v přízemí tzv. „Geschirrhofu“ v Mincovní ulici, kde se ještě v první polovině 20. století nacházela vozovna dobrovolného záchranného sboru a hospodářských strojů města.
Statuta (SOkA Cheb)
Brzy po založení měl spolek projít první „zkouškou ohněm“. V noci 16. listopadu 1864 se v plamenech ocitla střecha starých kasáren na dnešním Kasárním náměstí. Ředitel chebského archivu JUDr. Karl Siegl si o události zaznamenal: „Ještě dnes vidím, jak tehdy létaly stovky patron jako rakety k nebi.“ Nejdůležitější bylo v prvé řadě ochránit před plameny nedaleko stojící kostel sv. Mikuláše. Hasiči neohroženě šplhali po věžích, které spolu se střechou polévali vodou z věder. Jen díky včasnému zásahu a profesionálnímu odhalení ložiska požáru se vše podařilo včas uhasit a zachránit postižené objekty.
Statut dobrovolných hasičů v Chebu, 1900, (SOkA Cheb)
Vývoj hasičů po r. 1945
Značným bombardováním a nálety amerického letectva ke konci druhé světové války byl Cheb citelně poznamenaným a poškozeným městem. Požární ochrana města byla vykonávána německým dobrovolným hasičským sborem o síle přibližně 250 mužů pod vedením velitele dr. Ströhla.
Ustanovená poválečná Místní správní komise ke konci května 1945 v zájmu ochrany města před požáry nabídla třem hasičům z Rokycan, kteří přijeli na pozvání tehdejšího tajemníka této komise F. Dračky, aby zůstali v Chebu a založili profesionální placený hasičský sbor. Jan Draský, který tuto skupinku vedl, nabídku přijal na základě vydaného pověření (17. 6. 1945) Místní správní komisí a Americkou civilní správou následně zorganizoval a vytvořil podmínky pro činnost tzv. Městské požární policie. Během dalších 14 dní provedl nábor zhruba třiceti nových členů vznikajícího hasičského sboru převážně z Rokycanska.
Městská požární policie ještě koncem května přebrala veškerou hasičskou techniku a zařízení od německého dobrovolného hasičského sboru, který je zároveň rozpuštěn.
Hasičská stanice a zbrojnice byla v té době umístěna v zadním traktu městského úřadu a zpočátku disponovala 5-8 hasičskými vozidly v různém technickém stavu a další technikou převzatou od německého dobrovolného sboru. Velitelem Městské požární policie byl definitivně jmenován 17. 9. 1945 Místní správní komisí Jan Draský.
Činnost Městské požární policie v samotných začátcích nebyla však jednoduchá, mimo hasičské povolání členové sboru postupně vykonávali i jiné činnosti, např. převoz a dopravu nemocných v rámci Záchranné služby při Všeobecné nemocnici v Chebu. Od Sboru však odešla i řada příslušníků, jež byli zařazováni jako strážní ve sběrných táborech odsunovaného německého obyvatelstva.
Na přelomu roku 1946 se začal organizovat i sbor dobrovolných hasičů, který byl ustanoven 21. 3. 1946 a tvořil základ Okresní hasičské jednoty okresu Cheb. Okresním velitelem se stal A. Blahout, který aktivně vystupoval proti placenému sboru a tím vznikly určité rozbroje mezi dobrovolnými hasiči a Městskou požární policií, která se od nového roku přejmenovala na Požární a záchranný sbor města Chebu.
Neustálé tlaky dobrovolných hasičů na existenci placených hasičů vyvrcholily na podzim roku 1946, kdy místní národní výbor spolu s oběma sbory projednal stávající stav a činnosti hasičů v Chebu a rozhodl o začlenění profesionálních hasičů pod hlavičku dobrovolného sboru. Tímto rozhodnutím de facto zrušil „Požární a záchranný sbor“. Sbor dobrovolných hasičů v té době využíval krátce služební místnost v budově budoucího sídla Okresního národního výboru (dnešní Městský úřad v ul. 26. dubna), požární technika byla umístěna v městském dvoře v dnešní Hradební ulici.
Dle pamětí však členové Sboru dobrovolných hasičů řádně nepečovali o hasičskou techniku a výzbroj, nezřídka byly výjezdy k zásahům zpožděny o několik minut. Působení negativ vyvrcholilo v březnu 1947 při nebezpečném požáru sklepních prostorů lékárny na náměstí, kdy jen osobním zásahem bez čekání na výjezd se podařilo hasičům z povolání požár zlikvidovat. Snižováním početního stavu profesionálních hasičů, zajišťováním pohotovostí a ostatních činností z řad dobrovolných hasičů však docházelo k jisté neakceschopnosti hasičstva v Chebu a ohrožování požární bezpečnosti. Místní národní výbor situaci zklidnil navýšením početního stavu profesionálních hasičů na 18 členů. Ti však pro národní výbor vykonávali ještě řadu různých prací a činností z důvodu pokrytí finančních nákladů na zajišťování požární bezpečnosti města.
Vývoj v Československu v letech 1948 – 49 pro chebské hasičstvo nepřinesl nic nového, požární ochrana byla nadále zajišťována Sborem dobrovolných hasičů, v jehož řadách působili hasiči profesionální. Na návrh bezpečnostní komise bylo koncem února 1949 místním národním výborem znovu schváleno zřízení „Hasičského sboru z povolání“.
Začátkem 50. let stát na zajišťování požární ochrany reagoval právní normou, jíž se stal zákon č. 62/1950 Sb., o ochraně před požáry a jinými živelnými pohromami. Zákonem byla odpovědnost stanovena Ministerstvu vnitra a místním národním výborům pak náležela péče o hasičské sbory.
Dobrovolní hasiči se sdružovali v „Československém svazu požární ochrany“ a v obcích byly zakládány Místní jednoty Československého svazu požární ochrany.
Úkolem hasičů je chránit životy a zdraví osob, majetek a životní prostředí při vzniku mimořádné události. V současné době již nespočívá činnost hasičů jenom v hašení požárů, hasiči musí rovněž provádět záchranné práce při živelných pohromách a jiných mimořádných událostech. S postupným vývojem zabezpečovacích zařízení a moderních materiálů se v posledních letech výrazně snížil počet požárů a hasiče tato činnost zaměstnává zhruba z 1/3 jejich práce.
Vedle hasičů-profesionálů se na zajištění protipožární ochrany podílejí také Sbory dobrovolných hasičů (SDH) a jejich jednotky. V Chebu působí již téměř 70 let SDH Cheb-Háje.
SDH Cheb-Háje byl založen 16. 6. 1946. Zpočátku měl 26 členů. Hasičská zbrojnice postupně sídlila na několika místech v Hájích, mimo jiné za hospodou V Dolíčku nebo v budově dnešní školky. V současné době se nachází v objektu na rohu ulic Šumavská a Sportovců. Ten si hájenští hasiči v roce 2009 díky finančnímu příspěvku od města svépomocně zrekonstruovali a zmodernizovali. Vedle vlastní hasičské činnosti, dohledu na společenských akcích nebo účasti na námětových cvičeních s HZS pořádají dobrovolní hasiči i řadu kulturních akcí (plesy, zábavy, pálení čarodějnic, dětský den) a soutěží (Hájenský Maják pro děti, Pohár starosty města Cheb). Pravidelně se účastní také soutěží dobrovolných hasičů.
V rámci partnerství města Cheb s holandským Rhedenem spolupracují od roku 1991 hájenští dobrovolníci s tamními hasiči. Z Rhedenu také dostali darem dvě starší hasičská zásahová vozidla – v roce 1991 Mercedes Benz, který pak v roce 2011 nahradil DAF s 1600litrovou nádrží. Kromě toho mají k dispozici i Renault Kangoo.
Jednotky požární ochrany SDH obcí jsou důležitým a nezbytným článkem v systému zajišťování bezpečnosti obyvatel. Jejich význam vzrůstá zejména při rozsáhlých mimořádných událostí typu povodní, lesních požárů, požárů průmyslových objektů a objektů občanské vybavenosti, ale také při vyhledávání pohřešovaných osob apod. Pro udržování a zdokonalování odborných znalostí a praktických dovedností členů jednotek SDH obcí organizují profesionální hasiči (Hasičský záchranný sbor) společné odborné přípravy, výcvik a cvičení, ve kterých připravují členy jednotek SDH obcí na všechna úskalí související s různými typy zásahů. Zejména je seznamují s taktickými postupy, bezpečností u zásahu a používání technických prostředků k likvidaci mimořádných událostí.
Tuto činnost, která je velmi riziková a vyžaduje nemalou míru zodpovědnosti, vykonávají členové jednotek PO SDH obcí ve svém volnu bez jakéhokoli nároku na odměnu. Za jejich práci, kterou věnují svým spoluobčanům, jim patří velké uznání a poděkování.
SDH jsou nedílnou součástí života obcí a díky jejich profesionalitě bylo již zachráněno mnoho lidských životů a majetku obecního i soukromého.
